Maroko podruhé: návrat domů

Ráno se zastavuju u Toudy doma, abych se rozloučila s její celou rodinou. Tady se nevstává nijak extra brzo, vesnice začíná ožívat až kolem deváté. K snídani dostávám čerstvý chléb s domácím máslem, olivový olej a med. A samozřejmě čaj – už ví, že pro mě zásadně bez cukru. „A kam dneska jedeš?“ U snídaně si zprostředkovaně povídám s postarším strejdou. Francouzsky totiž mluví jen Touda. Odpovídám opatrně, protože vím, že se jim to nebude líbit. „Jdu do Imilchilu. Během dneška snad přejdu průsmyk Dadès Gorges…“

HORSKÉ ÚDOLÍ DADES 

prosinec 2018: Dadès Gorges – jedna z nejnavštěvovanějších přírodních památek Maroka. Údolí, kde narůžovělé skály a soutěsky obklopují vymlácenou cestu plnou serpentin. Z mapy mám vyčteno, že odtud z Tilmi k dalšímu ubytování je to 37 km. Ujišťuju sama sebe, že i kdyby mě nikdo nesvezl, tak to musím do setmění přejít. Maminka Toudy se strejdou mě zneklidňují, že je to nebezpečné a nemám tam chodit. „Protože je cesta v horách nebezpečná nebo proto, že tam nic není a někdo mě tam může přepadnout?“ Druhá možnost je správně. Tedy alespoň podle starší generace. Ale to je pro mě rada cenná asi tak jako od mých rodičů. Oni tam nikdy nešli, neví, jak to tam vypadá. Ale tvrdí, že je to nebezpečný? Vyzvídám tedy u mladších a ptám se Toudy i její ségry Fatimy na názor. Touda nenápadně zakroutí hlavou a uchychtne se. Nechce, aby byl vidět její nesouhlas. Tady jsou totiž rodiče hlava rodiny i když jste dospělý a nesmí se jim odporovat. Fatima to samé. Takže je rozhodnuto. Loučíme se, scéna jako z filmu. Zatímco mi Fatima nabízí ze svého „nic“ peníze na cestu, maminka pláče a mává mi. „Tady jsi doma, dveře máš vždycky otevřené.“

ZPÁTKY DO MAROKA 

srpen 2019: O 8 měsíců později přistávám na marakéšském letišti. S Toudou jsme zůstaly v kontaktu přes facebook, celá vesnice se na mě prý těší. Jsem ověšená batohy, ve kterých mám kupu dárků. Jak do Maroka, tak do Ghany. Čajový servis s pomněnkami, parfémy (z Avonu samozřejmě). Pro děti čokolády, pexesa, kvarteta, omalovánky, pastelky apod. V sobotu před odletem jsem na poslední chvíli vykupovala papírnictví… Na cestu z Marrakéše do Tilmi vyjíždím brzo ráno. Pouze jeden přestup, ale i tak mi cesta o délce 390 km zabere 11 hodin. Místo, kde je můj marocký domov, si pamatuju přesně.

TAKHLE SI TADY ŽIJEME!

Tak mě tady máte! Nastává vítání, objímání, pár slz štěstí. Přesouváme se do obýváku, popíjíme čaj a povídáme. Zůstávám na 5 nocí a zkouším si život marockých venkovanů na vlastní kůži. Se srpen chodíme s Toudou pro trávu kravám, pečeme chléb, vaříme tradiční tajine nebo tlučeme máslo. Když není co dělat, tak se odpočívá… To moc neumím, takže ve volných chvílích pracuju na počítači, studuju o Íránu (pro moji další cestu) nebo prostě chodím na procházky. Ve čtvrtek se tady koná souk (=tradiční trh) a jedna tradiční berberská svatba. 11.-12.srpna, kdy odlétám do Ghany, je svátek Eid al-Adha. Muslimský svátek oběti, kdy je Bohovi obětováno zvíře, nejčastěji ovce. Všichni jsou smutní z toho, že tady na něj nebudu. „Příště,“ odpovídám. Upřímně řečeno jsem ale ráda, že se toho nezúčastním. Krvavá a brutální jatka si nechám ráda ujít a raději se budu věnovat pozorování svatby, vztahů, postavení žen a tak… O tom příště!