Můj nový job

Ghana byla jakousi formou dovolené před mojí novou prací. Mám totiž nový job! Dosáhla jsem toho, o čem jsem pár posledních let snila – živit se cestováním. Den D nastal. Odjíždím na svůj první zájezd s brněnskou cestovkou Livingstone a jako premiéra mě čeká průvodcování skupinky 9 Čechů na poznávacím zájezdu po Íránu. Dva dny před odjezdem mám nervy na pochodu. Bojím se lidí. Bojím se toho, že nebudu vědět, co dělat. Bojím se toho, že nebudu vědět, co jim povídat. Bojím se toho, že nebudu mít čas sama na sebe…

TROCHU DRSNÝ ZAČÁTEK

První dojmy na letišti? Super! Ačkoliv jsme věkově různorodí (20 – 65 let), tak se zdá, že budeme fajn parta. Že by to konečně byl ten dream job? První mráčky se naneštěstí objevují ihned po příletu na teheránské letiště. U okénka dostávám ledovou sprchu ohledně víz, kdy na mě týpek za okénkem naléhá ať zaplatím za celou skupinu. “Víza ale jsou zaplacená! To platila naše partnerská cestovka,” bráním se. “Nejsou, zaplať!”

V Íránu jsem po dvou letech podruhé. Ale setkávám se s totálně jiným prostředím. Zatímco v minulosti jsem ho projela s batohem na zádech a setkávala se s milými lidmi, kteří vás zvou domů na oběd a čaj, tak nyní se setkávám s totálně jiným světem. Svět 3-4* hotelů, lepších restaurací a turistických památek, kde nic není zadarmo. Byznys je byznys… Řešíme problémy s autobusem a nekonečné dohadování s místním partnerem. Kvůli tragické dopravní situaci v Teheránu a jednomu mému špatnému rozhodnutí nabíráme skluz, kterého se zbavujeme až 4. den. Nespala jsem dva dny před zájezdem a ani první čtyři dny zájezdu. Oveček se zbavuji po večeři kolem 22h, ale tím to nekončí. Řeším nahromaděné trable, prohrabávám se účtenkami, počítám, kontroluji, vylepuji. A ještě si naplánovat a projít zítřek. Padám únavou, vidina dalšího čtyřhodinového spánku mě příliš nenaplňuje. Dala bych si skleničku vína na uklidnění, ale copak to v zemi, kde je alkohol ilegální, jde?

TŘETÍ DEN BÝVÁ KRITICKÝ…

Myslela jsem, že se to říká jen u lyžařských pobytů. Bohužel to platí i u nás. Řidič volí pro přesun z Teheránu do Hamadánu nesmyslně dlouhou trasu. “Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsme jeli zbytečnou oklikou 540 km namísto 340 km?!?“ Večer si beru Mustafu na kobereček, kreslím mu, co udělal, a místní průvodkyně Mína tlumočí. Odpovědi se mi nedostává. Namísto toho se řidič nafukuje a oznamuje mi, že následující den je jeho poslední. Ach, ta ega! O pár let starší řidič bohužel nerozdýchal, že mu nějaká žena kecá do toho, kudy se pojede. „Mě nikdo takhle stresovat nebude, já jsem tady řidič!“ Nafouklého ho nechávám s místní průvodkyní a odebírám se do hotelové restaurace, kde se uklidňuji nealko pivem…

IMG_20191007_165603
 
STÁLE VESELÍ ČEŠI

Až na drobné výtky, problémy a diskuze o tom, co je a není komfortní se máme fajn! Mých pět podnikatelů má veselou náladu a baví celou skupinu. „Zuzko, víš, co to znamená asymetrické přirození?“ „To teda nevím, pouč mě.“ „Přirození asi metr!“ Podobnými  vtípky nás naše pánská část baví při obědě v restauraci. Jestli jsme v Íránu zanechali nějakou stopu, tak jednoznačně tu, že Češi jsou veselá kopa, která se neustále něčemu se směje. Předposlední den v Isfahánu míříme do tradičního hammamu. Při přejezdu minibusem překládám pana Mohameda, který nám vysvětluje, jak se v hammamu chovat, jak si zavázat ručník, jak použít mýdlo či hřeben. Naší veselou skupinu doplňuje jeden Holanďan, Mína a její neteř. Chápete, že vám někdo vysvětluje, jak použít hřeben? Překládám a u výkladu se pubertálně směju, moje skupina na to odpovídá ještě pubertálnějším smíchem. „Čemu se pořád tak smějete?“ ptá se Holanďan a íránská neteř nechápavě koulí svýma velkýma očima. „To bys nepochopil, to jsou takový hloupý český připomínky.“ Mína většinou provádí Japonce… Takže jo, oproti některým národům jsme prostě veselejší.

SUPER RELAX S DUŠENÍM A RVANÍM VLASŮ

V hammamu ležím vedle jedné z mých klientek, dermatoložkou a odbornicí na pohlavní choroby. Tenhle hammam je opravdu tradiční a autentický. Ležíme nahé vedle sebe na žíněnkách jako v tělocvičně. Kolem nás se motá asi 20 íránských žen a několik malých dětí. Je tam zima, je tam řev. Kolem nás pobíhají otylé ženy ve vytahaných bombarďákách, které jim při omývání kýblem vody sjedou až ke kolenům. Když před vstupem pánská část litovala toho, že je hammam rozdělený na dámský a pánský, tak po tomto zážitku litovat nemusí! Každá máme svou zřízenkyni, která nás drhne na žíněnce. Namydlení kloužeme od okraje k okraji. Málem se udusím, když mi má paní vleže na zádech drhne obličej napěněnou žínkou. Na závěr ještě brutální mytí vlasů, kdy mi je rve ze strany na stranu a má potřebu je ještě se šamponem rozčesávat hřebenem. „To stačí, já si to pak rozčešu,“ oznamuji jí s křečovitým úsměvem. Po ceremoniálu vcházíme do místnosti na večeři, kde už čekají chlapi. Bojím se vůbec zeptat, jaké to bylo. Protože když to pro mě bylo hrozné, tak pro ně to muselo být katastrofické. „Zuzka vždy hýří vtipem a teď je nějaká zamlklá,“ odhaluje moje pocity jeden z klientů. „Šla bys do toho znovu?“ ptá se další. Můj kyselý obličej mluví za vše. Většina z nás se nad tento zážitek povznese a bere ho za autentickou tečku na závěr pobytu…

Dva týdny jsou pryč a my letíme domů. Při přestupu v Doha opouštím první část skupiny, která letí do Vídně. Můj kouč, který mi pomáhal řešit kritické situace a byl mi největší oporou, je jakožto cestující v business class zalezlý v letištním salonku. To se jako zrovna s ním nerozloučím? Probleskne mi hlavou. Naštěstí uvažujeme podobně a naposledy se setkáváme u mého gatu. “Díky za včera a díky za všechno.” Poslední večer jsem totiž mého kouče zavedla do místní čajovny, kde měl možnost se seznámit s onou íránskou pohostinností a bezprostředností místních lidí. O tomhle přece cestování je… Loučíme se a při přesunu letištním autobusem mi ukápne slza. Úkoly pro příště? Nebrat si ty zájezdy moc k srdci, jinak se z toho zblázním…