Obchodníci se smrtí

Do posvátného Varanasi se lidé vydávají proto, aby zde umřeli nebo se nechali svými pozůstalými po smrti spálit. Kremace probíhají na břehu řeky, kam míří moje první kroky. Spalovacímu místu se říká burning ghat, kromě spalování se tady i koupe nebo pere prádlo. Ocitám se na hraně mezi životem a smrtí.

POSLEDNÍ PŘÁNÍ – SMRT VE VARANASI

Je tady několik ohňů, z jednoho z nich koukají nohy. Sedám si na schody a dělám si pár fotek. Asi se to nemá, ale o tom se v tu chvíli pouze domnívám. Ke ghatu, kde probíhá většina kremací, se půjdu podívat až zítra. Na nábřeží narážím na kluka Rádžu, který mi vysvětluje všechno o Varanasi, svátku Diwali i kremacích. “Dopravují se sem lidi z celé Indie, když je to někoho poslední přání, tak se prostě musí splnit. Všichni se ale nespalují, je 6 výjimek: těhotné ženy, děti do 10 let, sadhu, zvířata, lidi s leprou a ti, co umřeli po uštknutí hadem.” První 3 vyjmenované skupiny jsou dostatečně čisté, takže se pálit nemusí. K jejich tělu přivážou kámen, na lodi ho odvezou doprostřed řeky a shodí do vody. To vysvětluje fakt, proč občas k břehu připlave mrtvé tělo… Člověk s leprou se prý nepálí proto, aby se lepra z popelu nedostala mezi lidi. A ten, kdo byl uštknutý hadem proto, že se může během následujících 24 hodin vzbudit. Takže to ho dají na loď a pošlou ho po vodě. Prý už se stalo, že se vrátil zpátky…

POCHYBNÝ INDICKÝ GURU

Druhý den mě Rádža vodí po městě, ale mám z něj divný pocit. Předchozího večera jsme se domluvili, že mi ukáže město a spalovny. Nejdřív mě vzal k sobě do krámu se šálami, kde mě nutí si něco koupit. Pak mě vede k místnímu guru, který chce prozkoumat moje čakry a číst mi z ruky. Představuje ho jako rodinného přítele, ale dle jejich vzájemného chování začínám být podezřívavá, ti dva se sotva pozdravili.

DONATIONS VE VARANASI

A pak mě vede k hlavnímu spalovacímu ghatu, kde mi nabízí jako průvodce, který mě provede kolem. „Za kolik?“ ptám se. Prý zadarmo, ale je možné, že mě někdo v hospicu požádá o dárcovský příspěvek. Tak počkat, počkat!!! O těchto příspěvcích jsem něco četla na internetu. Nenápadně se vyptávám, kdo by po mě mohl chtít příspěvek. “V hospicu je spousta starých lidí, kteří přijeli za své poslední úspory a čekají na smrt. Nemají žádnou rodinu, dřevo na hranici stojí hodně peněz”, vysvětluje. Lidé žebrají o peníze na lepší místo a ještě na dřevo. Pro nejchudší se využívají nejnižší místa u řeky, výše položená místa jsou pro ty bohatší. Radši nic neříkám, myslím si o tom svoje a jenom to odmítnu. Slavného Rádžu posílám pryč a říkám mu, že chci trávit čas sama. Mám ho až po krk, evidentně mě chce oškubat. Naštěstí tohle většinou dost rychle poznám…

BLÍZKO SMRTI

U burning ghatu pozoruji spalování. Všude je spousta lidí, jen chlapi. Ženy se toho účastnit nesmí, protože jsou prý slabé a brečely by. A brečet se tady nemá! Chlapi si povídají, smějí se, řvou, telefonují. Mezi živými i mrtvými lidmi pobíhají krávy a psi. Žerou kytky a zbytky jídla. Jednoho nebožtíka kolem sedmdesátky právě přinášejí na dřevěných nosítkách a budou ho pálit. Oranžové kytky, které byly na jeho těle jsou zaházeny na zem, ty pak sežerou krávy. Sundají mu košili a mažou ho něčím jako lůj. Chodidla mu nabarví na červeno a stejně tak udělají červenou značku na čele. Pak asi 6 mužů společně nadzvedne prostěradlo spolu s ním a hodí ho na připravenou hranici. Nepoloží. Oni ho tam normálně hodili obličejem na vyskládaná polena! Nestačím se divit, že s ním takhle zachází. Pán leží obličejem na hranici, koukají mu nohy. Na něj nandají další dřevo a zapálí…

KRUTÝ OBCHOD SE SMRTÍ

Odpoledne se potkávám s dalším klukem, Rahulem. Pracuje jako průvodce, ale rovnou mu říkám, že ode mě žádný peníze nedostane. Ptám se ho na ty příspěvky do hospicu, na který tady lidé žebrají. Samozřejmě, že je to blbost. Potvrzuje mi, že žádný hospic tam neexistuje, je tam nasazená jedna babka, která hraje divadlo. Je to podvod na turisty. Fuj, je mi z toho špatně. A jemu evidentně taky, protože se stydí za tenhle obchod se smrtí, který se praktikuje v jeho městě.