Hvězdou marocké pouště

Jedeme tři – dvě holky a jeden kluk, já umím jako jediná francouzsky, takže jsem nominována jako vůdce výpravy. V polovině se kvůli neshodám a rozdílným očekáváním rozdělujeme a já pokračuji sama…

SAMA NEBO S CESTOVATELSKOU SEZNAMKOU?

Pár týdnů před Vánoci si začínám klást otázku, jak se vyhnout vánočnímu shonu a efektivně využít část z mé 25denní dovolené. Maroko se jeví jako poměrně často navštěvovaná země, takže jsem od něj příliš neočekávala. A jako zkušená cestovatelka, která vyráží často sama, jsem ani nepřemýšlela o tom, že by návštěva této země mohla být nebezpečná. Tato (ne)očekávání však změnila médii propíraná vražda dvou skandinávských turistek, která se stala pár dní před naším odletem. Před odletem se snažím nepodléhat tlakům okolí a jejich narážky na nešťastnou smrt holek ignoruji. Plán je projet během 10 dní Maroko stopem a pokud to půjde, tak přespávat u místních.

JAK CESTOVAT NOČNÍMI AUTOBUSY PO MAROKU

Po příjezdu do Marrakéše míříme rovnou nočním busem a následným stopem do městečka M’hamid El Ghizlane. Tedy směrem k nejvyšším dunám v Sahaře – Erg Chegaga. Martin, můj nový kamarád na následujících 10 dní, má neustálou potřebu mluvit. V autobuse ho nenapadne lepší otázka než zda jsme viděly “to” video. “Z toho je nějaké video?” ptám se nevěřícně. Nedá mi to… a lituji toho hned, jakmile autobus staví uprostřed noci na čůrací pauzu.

MAROKO STOPEM

Stopování jde v Maroku překvapivě až moc dobře, a to i ve 3 lidech. Nečekáme víc než 20 minut, mezi naše řidiče se řadí pošťák, ředitel školy i taxikář, který nechce peníze. Stopujeme směrem k poušti a hned při prvním svezení poznávám, že tohle bude konverzační téma čísla jedna po celou dobu pobytu. Otázku “a víte, co se stalo těm dvěma holkám?” slýcháme na každém kroku. V kempu v poušti se spolu s námi ubytovává i tým marocké celostátní televize, který sem přijel natočit reportáž o turismu a má za úkol přesvědčit lidi, že nejen poušť, ale i celé Maroko patří mezi bezpečnou oblast.

VÁNOCE POBLÍŽ ERG CHEGAGA

Mé poselství věnované marockým divákům zní: “to se může stát všude, nemusím pro to jezdit do Maroka. V Evropě se tohle stává dost často.” Štědrý večer společně trávíme u ohně a posloucháme tradiční berberskou hudbu. Já si večer zpestřuji rozhovorem, mikrofon a kamera mě lehce rozhodí, takže později sama svůj projev hodnotím jako podprůměrný a trapný. Jsem oslepená brutálním světlem reflektoru a přichází otázka, zda nešťastná událost nějak změnila plán cesty. Svojí řeč začínám smíchem a větou “jooo, slyšela jsem, co se stalo v Imlilu…” Zbytek mého vyprávění předabovali do berberštiny. Následující ráno v koupelně míjím moderátora Mohammeda. S kartáčkem v puse se loučím, na papírek píšu moje telefonní číslo a žádám ho o zaslání odkazu na video až bude. Bylo asi po 2 dnech. A já z reportáže do konce marockého pobytu těžila a ukazovala ji místním u popíjení čaje. Na trhu v Marrakéši jsem za ní dokonce dostala dvoje náušnice zdarma. Takže výhoda a skvělá vzpomínka na nádherné Maroko v jednom.